 |
 |
|
|
Rozsáhlé investiční činnosti let 1955-57 a 1961-65 podmínily rychlý ekonomický rozvoj vyspělých průmyslových zemí. Symbolem ekonomického růstu se staly především počítače, které práci zrychlily a zlevnily. Průměrné roční přírůstky hrubého domácího produktu dosahovaly v těchto zemích v 50. letech přibližně 4% a v dalších desetiletích 5%. Následkem toho se s určitým časovým posunem začíná od počátku 60. let projevovat i růst životní úrovně obyvatelstva. Nejširší vrstvy obyvatel dosáhly ve vyspělých státech s tržní ekonomikou takové materiální úrovně, že za pomoci efektivní sociální politiky státu i v případě nezaměstnanosti neupadaly do hmotné bídy. V důsledku výrazného ekonomického růstu se v 50. a 60. letech mění i celá struktura a fungování společnosti. Růst životní úrovně po stránce materiální, zejména v zemích s vyspělou tržní ekonomikou, přináší s sebou průvodní jevy „konzumní společnosti“, která manipuluje lidského jedince na každém kroku, neboť proniká do každodenního stylu života a otevírá možnosti vzniku ryze komerční a konzumní zábavy. Je zdrojem egoizmu a odcizení, což se následně může lehce měnit v nesnášenlivost či fanatizmus, nejpřednější se stávají materiální hodnoty, velkým problémem konzumní společnosti se stává samotná identita člověka. Mění se také sociálně – prostorová diferenciace měst. Staré městské části byly na mnoha místech ničeny, došlo k rozpadu zdejších dělnických komunit, aby uvolnily místo výškovým budovám, pracovní místa jsou i dnes nahrazována stroji.
Zároveň ale obsahy a motivy konzumní společnosti provokují, vzniká mnoho hnutí mladých lidí, kteří odmítají konvence měšťanské společnosti a usedlost generace svých rodičů. V 60. letech vzniká nové provokativní a nekonvenční hnutí hippies. Hnutí hippies protestuje a neguje životní styl středních tříd, ze kterých většina z nich pocházela. Původně poněkud povrchní protest se dostával pod vlivem Boba Dylana a hnutí proti válce ve Vietnamu do hlubších poloh. Nošené dlouhé vlasy, které z počátku měly význam jen v rebelantství, se po čase mění v intelektualizovaný protest zpochybňující životní styl rodičovské generace. Iracionální romantismus se stával vědomou negací bezmezné víry v technickou civilizaci a stal se vnějším projevem vědomého hedonismu. „Carpe diem, carpe noctem!“ (Užívej dne, užívej noci!) se stalo heslem změněné morálky, do popředí se dostal princip nenásilí a volné lásky – symbolem pak květiny, proto též používaný název pro hippies „ květinové děti “.
V ulicích dělnických čtvrtí se pohybovali holohlaví lidé, kteří s hippies neměli nic společného, ba naopak bezmezně jimi pohrdali. Jejich životní styl byl stejně tak tvrdý jako práce v továrnách. Pracovali tvrdě a hráli tvrdě. Neponižovali se před nikým. Na rozdíl od hippies byli elegantní, čistí, zanícení a agresivní - skinheads. Být skinheadem znamenalo obnovení starých dělnických komunit, držet pospolu se svými přáteli, být někým ve světě bezvýznamných.
Rychlý hospodářský růst vyspělých zemí pokračoval až do konce 60. let a pak nastalo zpomalení, způsobené zejména faktem, že docházelo ke zvyšování nezaměstnanosti spojené s rostoucí inflací. K tomu se v letech 1973-74 a 1979 připojilo celosvětové prudké zvýšení cen ropy – známé též jako „ropné šoky“ – signalizující určitou krizi ekonomik vyspělých zemí.
Se vznikem hnutí skinheads jsou spojeny dějiny dvou zemí, Velké Británie a bývalé korunní kolonie Jamajky.
V 50. letech se v poválečné Velké Británii objevila odlišná kultura mladých lidí. Měli odlišný styl oblékaní než tomu bylo u běžné populace. Nosili dlouhé pláště a džínové kalhoty značky „Levi Strauss“. Říkalo se jim „Teds“ - Teddy Boys ( „emani“, „pásci“ ). Za hudební formu přijali rokenrol. Na začátku 60.let se k Teds přidávají tzv. Mods, kteří měli na rozdíl od Teds nakrátko střižené vlasy. Nosili oblečení zn. „Ben Sherman“ či „Fred Perry“, kalhoty zn. „Levi Strauss“ ( ty převzali od Teds ). Za hudební formu poslouchali rock. Mods se dělili do dvou rozlišných skupin. První tzv. módní Mods ( umělecká škola ) si zakládali na perfektním oblečení. Druzí byli tzv. tvrdí Mods ( hard mods, gang mods ). Alternativní životní styl Teds a Mods vycházel především z monotónní dělnické práce a byl symbolem odporu a nechuti vůči vládnímu establishmentu. Obě uskupení se hrdě hlásila k dělnické třídě, z které pocházela. Převážně středními vrstvami bylo více oblíbeno hlavně hnutí hippies a jejich psychedelická revoluce než Teds či Mods. Hippies byli v té době tak oblíbení, že dokonce část Mods k nim po čase přeběhla, ale tvrdé jádro hard Mods zůstalo i nadále věrno svému životnímu stylu. O volném čase se bavili jízdou na motocyklech (scootery), pitím piva, fotbalem a tančením ve svých klubech na soul. Nejvíce byli viditelní na stadiónech klubů Tottenham, Westham a Chelsea – v té době si jich také začínají všímat média. Do nočních klubů a tančíren však na rozdíl od denního oblečení chodili pouze v drahých a perfektně střižených oblecích. V tančírnách a klubech na se potkávají jak TEDS tak MODS, od sebe se lišící, jak jsem již zmiňoval, hlavně jinými účesy.
V roce 1962 se Jamajka stává nezávislá na Velké Británii. Optimismus z nezávislosti ale rychle mizí, protože většina obyvatel žije i nadále v chudobě. Právě v této situaci se na Jamajce rodí nová subkultura. Nezaměstnaná mládež bez možnosti vlastního uplatnění se spolčuje v ganzích a terorizuje obyvatele i policii. Tito mladí lidé byli pro svou drzost nazýváni 'Rude Boys' (drzí chlapíci).Nové pomalé písně vypovídají o nově vzniklé situaci na Jamajce. Ska1 bylo v této době často nazýváno hudbou Rude Boys či Rock-Steady. Některé písně podporují Rude Boys , jiné odsuzují či pouze vysvětlují. Rude Boys byli oblečeni ve stylu amerických gangsterů z třicátých let (např. Al Capone).
Rostoucí britská ekonomika otevírá možnosti pracovních příležitostí pro lidi z bývalých kolonií. V 60. letech proto mnoho Jamajčanů imigruje do Británie, jsou mezi nimi i „problémoví“ Rude Boys. V Anglii tak vznikají první rozsáhlejší enklávy přistěhovalců z bývalých britských držav.
Rude Boys, svým charakteristickým oblečením, argotem a především chováním, nespoutanými konvencemi či úctou k autoritám, upoutali pozornost britských tvrdých Mods, kteří byli těmito gangy až fascinováni. Na první pohled neslučitelné kulturní okruhy, jamajští imigranti a bílá dělnická mládež, tak zrodili subkulturu, která posléze přetrvala desetiletí - skinheads. Subkulturou2 nazýváme skinheady proto, že při svém vzniku neměli charakter politického hnutí. Jednalo se o dobový sociální protest dělnické mládeže z průmyslových aglomerací. Původní skinheads, zprvu nazývaní také Boot Boys, se kromě typického zjevu, převzatého od Mods, vyznačovali hrdostí na svůj dělnický původ, patriotismem, puritánstvím, distancovali se od hippies, drog, intelektualismu a politiky. Cítili jasně, že politici chtějí dělníky zneužít pouze ve svůj prospěch. Nikdy nevěřili sladkým řečem ani zleva ani zprava. Řídili se heslem "Nenásleduj žádné vůdce". Původně se tedy jednalo o nepolitické hnutí, kterému šlo především o odlišení se od “lepší" společnosti. Oblíbenou hudbou bylo ska a reggae. Svou módou, proletářským šovinismem, patriotismem, zápalem pro pivo, boxem, fotbalem a dalšími rysy se skinheads pokusili symbolicky znovu vytvořit tradiční anglickou dělnickou komunitu.
Skinheadské skupiny neměly v té době rasistický nebo xenofobní charakter, jejich problematičnost spočívala pouze v agresivitě, projevované častými výtržnostmi a rvačkami, nezřídka páchanými ve spojitosti s fotbalovými zápasy. Skinheads dále převzali od Mods styl oblékání, nosili značky Fred Perry, Levi´s, či Ben Sherman a např. pracovní boty Dr. Martens . Díky vyholené hlavě si sami dali přezdívku „ semišové hlavy“ nebo „ buráci“. Ke konci roku 1969 si skinheads nechali vlasy narůst asi na 4 milimetry - tzv. „Sued heads“, o něco později se délka vlasů ještě prodloužila, ale byli to pořád ti stejní lidé, pouze pokračovali v módním trendu, který se neustále vyvíjel dál. Většina skinheadů chodila oholena, občas se objevovaly kotlety.
Mezi zlaté roky hnutí skinheads patří rok 1969 ( často se používá výrazu Spirit of 69 ). Situace na ulicích, v klubech i na tribunách byla v té době jasná. Na prvním místě u nich byly rvačky lokálních gangů3, dále pak společná zábava – tančení a bitky podle fanouškovského klíče. Ale skinheads, subkultura vzešlá z prostředí chudých mladých lidí, nebojovali jen mezi sebou a jenom na fotbale. Skinheads měli i společné nepřátele. Dlouhovlasé „špinavce“ hippies, kterým vytýkali pokrytectví ( George Marshall4: „ Bouří se, dokud jim tatínek nenajde pěkné teplé místo v kanceláři. “), a potom Pákistánce, kteří jim brali práci. Byla to dost paradoxní situace, smíšené gangy černých a bílých bojovaly proti lidem, kteří jim brali práci a bydlení. Tzv. paki-bushing (mlácení Pákistánců) se ale ani zdaleka netýkalo celé scény, i přesto jsou právě tady základy dnešního vnímání skinheads, nebo spíše jejich xenofobie. V roce 1971 se vlasy opět prodloužily a dosáhly téměř k límci. ( Tradiční čistota a žádné zbytečné ozdoby - to stále platilo. ) Původním skins se podobali málo, ačkoliv měli zřetelně stejný původ. To bylo poslední stádium vývoje kultu. Na začátku roku 1972 téměř vymizeli z ulic, ale např. ve východním Londýně skinheads zůstávají i nadále.
Hnutí již počátkem 70. let tedy značně zesláblo. Jak jsem již zmiňoval, hnutí skinheads si za „svou“ hudbu zvolilo reggae ( pomalejší SKA ). Reggae však postupem doby prodělává jako hudební styl změny. Začíná se spojovat s rastafariánskou kulturou ( Bob Marley ), což byl mystický kult, založený na korunovaci Hailé Selassie za krále Etiopie. Hudba rastas byla tzv. “dub reggae ( trůn, kaluž, synchronizace) s těžkým, pomalým rytmem pro tanec. Postupně se stala hlavním druhem hudby černých, kteří opustili reggae skinheads. Námětem písní dub reggae bývá často například ganja ( marihuana ), což ale nebylo v záběru skinheads. Dub reggae nebylo tedy u skinheads vůbec oblíbené, protože ti propagací či požíváním drog opovrhovali. Skinheads najednou nemohou najít identitu se sociálním a náboženským zaměřením reggae, které se obrací stále více k Africe než k dělnické třídě. Skinheads opouštějí reggae rozčarovaní, protože rastas vybízejí k harmonii a slušnému chování.„Musí to vypadat,že ruddies se uzavřeli proti skinheads a uzavřeli pro ně dveře reggae. Reggae dospělo a skinheads pro něj navždy zůstali pouze nedospělými adolescenty."5 A pak jsou tu Boot boys, které už nezajímá nic jiného než fotbal. Už se ani nehlásí ke skinheads, stali se z nich precizně organizované skupinky násilnických Hooligans. V roce 1971 přichází Stanley Kubrick6 s legendárním filmem Mechanický pomeranč7. A protože do adaptace Burgessova románu zakomponoval i tehdejší stav londýnských ulic, stal se jeho film mezi skinheads kultem. Jeho fanoušci se začali oblékat jako Alex - bílé sáčko, buřinka, typicky zmalované oko. To se nakonec stává i motivem pro nášivky, placky a další věci. Zděšený režisér raději na veškeré projekce filmu uvalil embargo. Přesto zájem mladých Angličanů o skinheads pomalu upadá. Ale duch devětašedesátého roku zůstává pro tradiční skinheads jednou z nejdůležitějších věcí vůbec. Rok 1969 byl zlatým věkem skinheads, ze kterého zbyly jenom vzpomínky. George Marshall řekl: „Všechny dobré věci dojdou dříve nebo později ke svému konci a kult skinheads zvolna začínal zpívat svou labutí píseň. Ale v těch starých psech zůstal ještě život. Nezbavili se nás tak snadno. Boty a kšandy jsou možná pryč, ale duch devětašedesátého žije dál.“
K oživení došlo až na konci desetiletí ve spojení s hnutím punk. Tehdy poklesla britská ekonomika na nejnižší bod od druhé světové války, což přineslo řadu sociálních problémů ( např. nezaměstnanost ). V této situaci vzniká unikátní provokativní punková subkultura, úzce spojená s novým hudebním výrazem. Punk se identifikoval s politickým obsahem reggae, a to díky odporu k britské konzervativní společnosti. Problém nastal, protože punkeři byli především „proti královští“, což se neshodovalo se skinheadským pro britským patriotismem. Dělnická mládež se po určité době odklání od punkových kapel. Sex Pistols a jim podobní jsou odmítáni pro pokrytectví. Část punkového hnutí se vydává cestou ulice, vzniká street punk, někdy nazývaný working class punk. Spolu s elitářstvím jdou u skinheads dolů i vlasy. Dochází stále k častějším srážkám mezi punkery a jejich odpůrci.
V roce 1977 mezi sebou válčili punkeři s Teds na Kings Roado sobotních odpoledních. Je zajímavé, že na obou stranách se objevili pozorovatelé z řad skins. Následníci starých skins spíše podporovali Teds, kteří byli pro britští, kdežto punkové byli proti královští a „byli šťastní, když mohli připínat spínací špendlíky na obraz královny“8.
Skinheads byli v té době ostříháni dohola, nebo nosili velmi krátké vlasy, ve kterých byl čitelný nápis Union Jack apod. Vrátily se vysoké boty a šle. Nenosily se obleky, objevilo se různé tetování, i na obličeji. Skins vzbuzovali dojem téměř uniformované armády, kde útok na jednotlivce má za následek násilnou odpověď od ostatních. Skins, kteří podporovali Teds, byli tradicionalisté. Obnovili se téměř přesně jako původní skins se svou elegancí, elitou pracující třídy a postoji. Tito lidé pronásledovali punky, jako by byli hippies střední třídy před deseti lety. Nenáviděli nové plastické skins. V Londýně byly hospody jejichž klientela sestávala z původních skins ve věku nad 25 let a v nich nikdo z nových skinů nebyl tolerován. Kapely jako Sham 69, Menace nebo Skrewdriver hrají tvrdě a nekompromisně, hrají o problémech ulice. Kapela Cockney Rejects na začátku každé skladby místo: „One, Two, Three“ pořvává: „Oi! Oi! Oi!“ (oi je hovorový pozdrav užívaný londýnskými dělníky). Stejně se jmenuje i jejich singl a nakonec i styl všech spřízněných kapel. Styl Oi je založený na hard rockové verzi jednoduchých, rytmických písní se sborovými refrény a patriotickými texty. I když jsou jejich texty nepolitické, dochází na jejich koncertech k ostrým střetům mezi punks a skins.
V polovině sedmdesátých let došlo k určitému zklidnění. Část mládeže se z nejrůznějších důvodů s hnutím rozešla. Některé uchvátila zbrusu nová “disco-móda" sedmdesátých let, další skupina se sblížila s punkery a jiní se pokusili přiblížit životním stylem středním vrstvám, i když i nadále zůstávali dělníky.
Výrazný zvrat nastává koncem sedmdesátých let, kdy dochází k zhoršení ekonomické situace a zvyšující se nezaměstnanost postihuje převážně málo kvalifikované mladé muže. Z tohoto stavu vinila část občanů přistěhovalce, "ubírající" práci rodilým Britům. Britská národně-socialistická strana Národní fronta (the National Front) využila ( zneužila ) hnutí skinheads ve svůj prospěch. Národní fronta (NF) rekrutovala mladíky z ulice a využívala je pro své pouliční bitky. Zatímco “tradiční skinheads" byli nepolitickým hnutím dělnické mládeže a našli bychom u nich určité styčné body s punkery (např. hudba), noví skinheads se hlásili k extrémní pravici. Oproti původnímu apolitickému pojetí subkultury se tedy část skinheads začíná radikalizovat směrem doprava. Napětí mezi oběma skupinami postupně narůstalo. Zároveň docházelo k další diferenciaci uvnitř hnutí. Část dříve nepolitických skinheads se přiklonila k levici a začala nahlížet na třídní boj skrze politiku práce a zaměstnanosti. Část hnutí se čím dál tím více politizuje, druhá část se začíná naopak vymezovat. Některé Oi! kapely se účastní série koncertů Rock Against Racism (rock proti rasismu), jiné, jako třeba Skrewdriver, který založil Ian Stuart9, se ještě více radikalizují. Skrewdriver ( skupina hlásící se k britské nacionální frontě ) začíná vytvářet v textech písní mýtus urozenými vikingskými rytíři založené bílé Británie, kterou je nutno bránit proti úkladům nepřátel pro "árijské děti". Za nepřátele byli považováni přistěhovalci, komunisti, homosexuálové……atd. Skrewdriver se stává legendou vznikající White Power Music - extrémně pravicové a rasistické odnože rockové scény.
Ani jasně protirasistické kapely jako Sham 69 však nedokáží zabránit hajlování svých fanoušků. Po konfliktech v asijské čtvrti Southall, kde se přistěhovalci začali mstít na návštěvnících Oi! koncertu za výtržnosti spáchané příznivci National Front, už nikdo nechce pořádat koncerty Oi! kapel.
V roce 1977 získala National Front (s programem: If they are black, send them back) v komunálních volbách čtvrt milionu hlasů a založila mládežnickou organizaci Young National Front.
Část skinheads se snaží navázat na Spirit 69 a v roce 1979 zakládá Jerry Dammers z kapely The Specials label 2 Tone a vydává na něm (kromě vlastní skupiny) spřízněné nerasistické kapely jako Madness, Selecter nebo The Beat. Hudebně se tyhle kapely pohybují někde na pomezí ska, punku a nové vlny. Na jejich koncerty chodí (znovu) všichni mods, rude boys i skinheads. Ska je opět v módě a označení 2 Tone se vžívá pro celou následující generaci. Snad jen kromě Madness jsou všechny kapely barevně smíšené. Když na jejich koncertech později začne docházet k potyčkám, není to kvůli rase, ale kvůli politice, případně barvě favorizovaného fotbalového klubu. Zatímco frontman Bad Manners seskakuje z pódia a bitek se účastní, Madness se pokouší se stoupenci National Front a British Movement (kteří si kupodivu našli cestu i na koncerty černých kapel) diskutovat. Velká část skinheadského hnutí se politizuje. V roce 1979 National Front ve volbách totálně propadli, díky existenci Anti Nazi League, programu rock proti rasismu, ale i hnutí 2 Tone.
Ian Stuart Donaldson, zakladatel kapely Skrewdriver, zakládá v roce 1979 politickou skupinu White Noise, která brzy upoutala pozornost neonacistické organizace British National Front. NF spolu zakládá label White Noise Records ( pravý opak 2 Tone ) , pronacistické nahrávky kapel jako The Die-Hards nebo Brutal Attack. V roce 1981 se Donaldsonova politická buňka přejmenovala na Blood and Honour Club. Postupně vzniká ideologie White power ( bílá síla ). Ideologie, která se otevřeně hlásila k nacionálnímu socialismu. Heslo White power se pro neonacistické skupiny stává zástupným heslem pro rasovou válku. S vlnou nacionalistických nálad začal stoupat počet trestných činů, zaměřených proti cizincům, přičemž většina pachatelů pocházela z řad ultrapravicových skinheads. Ultrapravicová větev hnutí na sebe rychle strhává pozornost masmédií a společnost začíná skinheads odsuzovat s tím, že celé hnutí je od základu rasistické. Někdy jsou tito ultrapravicoví skinheads označováni jako BONEHEADS. Boneheads v podstatě převzali módu skins ze 60. let, ale zcela změnili podstatu. Původní skins se takto odívali, protože jejich oděv měl dělnický ráz. Pro boneheads ztratily těžké boty význam příslušnosti k dělnické třídě, ale berou je především jako boty vojenské.
Počátkem osmdesátých let se hnutí skinheads rozšiřuje i mimo Velkou Británii. Dominantními se stávají Boneheads ( Nazi skins a White Power Skins). Kapela Skrewdriver podepisuje smlouvu v Německu a stává se tak idolem pro tamní mladé neonacistické scény a prototypem pro evropské chápání skinheads.
Rok 1986 znamená rozkol v NF, která se už nechce po volebním neúspěchu už tak otevřeně hlásit k neonacismu. Ian Stuart v roce 1987 zakládá s Blood and Honour ( Krev a Čest; heslo Waffen SS)nacistické organizace hlásící se k odkazu Třetí říše.
Hnutí Boneheads se šíří do Francie, Nizozemí, Belgie, Německa, Dánska, Itálie a Skandinávie. ( V Británii jsou napadáni zejména Pákistánci, v Německu Turci, ve Francii Arabové. )Významnou úlohu při sjednocování evropských neonacistů hraje právě organizace Blood and Honour. Sídlo si zakládá v Londýně. B a H přímo nepodporuje žádné oficiální politické uskupení, zaměřuje se hlavně na pořádání dobře tajených koncertů, vydávání desek, tisknutí triček, nášivek atp. Po smrti Iana Stuarta v roce 1993 přebírá hlavní kontrolu nad Blood and Honour radikálnější Combat 18. Pod jeho vedením B a H byl založen nový label -ISD Records. ISD je zkratka jména- Ian Stuart Donaldson. Organizace B a H začíná působit doslova celosvětově. Vzniká tak celoevropské společenství postavené na propojených ideových východiscích jako je neofašismus a neonacismus. Příznivci mají stejnou image, které je velice podobná image nerasistických skinheads, to je důvodem časté záměny. Neonacistické hnutí se šíří i do USA. Američtí White Power Skins zakládají organizaci Hammer Skinheads, která je úzce propojená s organizací Ku – Klux – Klan10. Vznikají i další organizace jako například American Nazi Party nebo W.A.R. ( White Aryan Resistence ).
Jako protiváha ultrapravicových rasistických skinheads vznikají různé ideové platformy, ultralevicovou platformu zastupuje např. uskupení RASH (Red and Anarchist Skinheads). RASH se vymezili kolem kapely Redskins, propagující anarchismus či revoluční marxismus. Část nerasistických skinheads se objevuje i na hardcoreové scéně kolem kapel jako Agnostic Front nebo Warzone. V roce 1986 se v New Yorku dali dohromady SHARP (Skinheads Against Racial Predjudice), kteří jsou silně apolitičtí.
V 80. letech dochází k ještě razantnějšímu dělení a štěpení hnutí. Uvnitř této subkultury existuje několik hlavních směrů a skupin: Tradiční skinheads, kteří se hlásí k počátečním kořenům hnutí,navazují v této době na apolitické pojetí své subkultury. Oi skins, protirasisticky orientovaní a nepolitičtí, poslouchají muziku Oi, která se v době punku více obracela na dělnickou třídu. Mezi své hlavní nepřátele řadí Red Skins, Nazi Skins, hippies. Scooter Skinheads se organizují v Rangers. Red skins se zformovali v Británii pod vlivem tvorby stejnojmenné hudební skupiny a názorově patří k militantním frakcím levicových autonomů. Ze skinheadské tradice převzali vedle image i kult proletářské hrdosti a nesmlouvavosti, který přetavili v intencích převážně trockistických myšlenek. Bývají proto přední linií na akcích levicových radikálů. Je to frakce i v západní Evropě velmi málo početná - členové se přiklonili buď přímo k autonomní scéně, nebo k méně radikálním Sharps. Od ostatních skinheads se odlišují tím, že část z nich nosí červené „bombery“ a červené tkaničky do bot ( ultrapravicoví skinheads nosí bílé tkaničky, ale není to pravidlem). Na oblečení nosí často nášivky s antifašistickými symboly. S.H.A.R.P. Skinheads – (Skinheads Against Racial Prejudice, sharp = ostrý) vznikl v USA v roce 1986. Jedním z významných zakladatelů této skupiny byl muž jménem Roddy Modreno. Roddy Modreno tvrdí: „Opravdový skinhead není rasista, bez jamajské kultury by skinheads neexistovali, byla to jejich kultura spojená s britskou pracující třídou, která je vytvořila.“11 S.H.A.R.P. jsou protirasisticky orientovaní a nepolitičtí. Zdůrazňují ve svých postojích antirasismus a antifašismus. Mají v oblibě styl ska ale někteří i Oi. S.H.A.R.P. nepodléhají žádnému jednotnému vedení a ve vztahu k politickému dění mají rozdílné postoje - od striktního odmítání jakékoli politické angažovanosti (tímto postojem se velmi blíží tradičním, apolitickým skinheads) až po značně levicové názory a projevy. Občas navazují užší vztahy se stoupenci anarchistických a autonomních myšlenek, což se projevuje třeba i účastí na protifašistických demonstracích. Na podobnou angažovanost však pohlížejí s nelibostí nejen fašisté, ale i skinheadští tradicionalisté, pro které je nejvyšší devizou nenechat se "koupit" žádnou politickou doktrínou.
Sharps nicméně představují jednu z nejsilnějších frakcí Skins na světě. Jsou proti útisku jakýchkoli menšin, a proto jsou i propagátory myšlenky "skins and punks unity" ,to jest "mírového stavu" se stoupenci hnutí punk.12 ( Ultrapravicoví skinheads totiž vedou s punkery nevyhlášenou válku. ) Sharps jsou pro ultrapravicové skinheads "zrádci rasy" a "levicovou špínou". R.A.S.H. Skinheads – (Red and Anarchist Skinheads) vznikli v New Yorku roku 1993. A.R.A. Skinheads - (Anti-Racist Action) vznikli v 90. letech 20. století. Skunk, částečně skin a částečně punk, se dnes objevují kolem hardcoreové scény. G.S.M. - (Gay Skinheads Movement) - existují od počátku skinheadského kultu 1967-69.
Do střední Evropy začíná hnutí pronikat v 80. a 90. letech 20. století. V 80. letech zde byly určité pokusy organizovat naše skinheads na bázi nacionálního cítění s důrazem na husitské tradice.13 Hnutí však v první polovině 90. let začalo v převážné míře kopírovat mezinárodní neofašistickou a neonacistickou scénu, především z Německa, ale i USA. Využíváno bylo osobních kontaktů, internetu a zinů. Začala se tvořit nová seskupení, např. Bohemia Hamer skins a Stuartovy Blood and Honour ( Division Bohemia). Na území České republiky působily často prostřednictvím silných německých mutací. Do české skinheadské ultra pravice tak pronikl vliv současné neonacistické scény SRN. Teprve později se v ČR konstituovaly krajně pravicové směry ne skinheadského charakteru. Pravicová scéna se ale neformovala pouze pod vlivem mezinárodních uskupení. Český krajně pravicový nacionalismus má své hluboké kořeny v české minulosti, a proto se daří krajní pravici reaktivovat určitý typ domácí antidemokratické politické kultury a oživovat určité historické a politické tradice. Pravicový nacionalismus se projevuje ve třech základních proudech:14
ad a) Počátky českého integrálního nacionalismu spadají do 90. let 19. století, kdy tzv. „pokrokáři“ hlásali ideál bojového branného Čecha a orientovali své protirakouské hnutí na válku a fyzické bojové střety.
ad b) První česká fašistická organizace Červenobílí vznikla v roce 1922, pouhé tři roky po zrodu italského fašismu a německého nacismu. Český fašismus ale až do roku 1938 zůstával relativně slabým proudem, který asi nebyl schopen postavit do čela charismatického vůdce, který by zastínil kult T.G. Masaryka.
ad c) Rok 1945 zaznamenal na dlouhá desetiletí politický krach pro krajně pravicový nacionalismus, který ztratil svůj kredit svou kolaborací v protektorátu. Vymizel z české politiky, ale i historického povědomí národa.
K rozmachu došlo vlastně až v podmínkách obnovené liberální demokracie po roce 1989. Vazby na minulost však byly dosti přetrhané. Na diskontinuitu poukazuje i počáteční zmatek jeho symbolů. Obnovená NOF15 v roce 1990 oprášila kult R. Gajdy, avšak místo jeho imperiálního slovanství přešla do symboliky severské a keltské mytologie. Neofašistické hnutí mělo v ČSFR a pozdější České republice v polovině 90. let poměrně velmi tolerantní podmínky ke své činnosti. Příliš liberálně se vykládala lidská práva amerického typu ( hlavně svoboda slova a projevu byla pokládána za „daň“ demokracie, která je přítomna v každé rozvinuté demokracii ). Objevily se i mnohé mylné názory mezi historiky, že fašismus již v současnosti neexistuje, neboť jeho hlavním „motorem“ byl strach před komunismem. Benevolence ze strany státu byla způsobena i slabinami stávajících právních úprav k hnutím. Po mnoho let byly patrné i nejasnosti v aplikaci stávajícího práva. Ještě v roce 1998 zpráva Českého helsinského výboru konstatovala, že v České republice se za minimálního postihu „uskutečňují jedny z nejčastějších a největších neonacistických srazů na světě“. Tento vývoj po 45 letech před českou veřejností vlastně legitimizoval politickou existenci rasistické a antidemokratické ultra pravice. Státní aparát umožnil její výstavbu ( zatím většinou jen v nižších „patrech“ politiky ) v podobě občanských sdružení a usnadnil její ideovou a hodnotovou infiltraci do společnosti. Toto vše negativně ovlivnilo formující se politickou kulturu české mládeže směrem k národní a rasové nesnášenlivosti a k odcizení se od většinové společnosti, vedoucí až k extremistické činnosti.16
Česká postkomunistická společnost 90. let 20. století se vyrovnávala souběžně se dvěma procesy:
Krizové momenty, které toto provázely, zviditelnily a aktivovaly i český autoritářský konzervatismus, neofašismus a neonacismus. Pod heslem „ globalizace nebo tradiční hodnoty národních států “ formuje krajní pravice své stoupence nejen v České republice, ale v celé Evropě. Politicky se zhodnocuje i nezaměstnanost, strach spotřebně orientovaných středních stříd z poklesu životního stylu, příliv ekonomických přistěhovalců, spjatý mnohdy s necitlivě vnucovaným projektem multikulturní společnosti. V 90. letech došlo v české společnosti k určitým specifikacím ve vývoji. Lidé ztratili určité přehledné jistoty, objevuje se pocit ohrožení ze širokého se otevření navenek. Jsou preferovány partikulární zájmy před celospolečenskými, minimalizované pocity odpovědnosti vůči státu, národu a společnosti. Krajně nacionalistická pravice se představuje jako jediná skutečná opozice. Těží i z frustrace obyvatelstva z dosavadních výsledků ekonomické a politické transformace České republiky, za něž nese odpovědnost etablovaná demokratická pravice i levice. Lidé ztratili sociální jistoty, nenaplnily se optimistické vize o brzkém přechodu k prosperující kapitalistické ekonomice, nastal bankrot tradičních českých odvětví a staletých značek, roste nezaměstnanost, sociálně se polarizuje společnost, ale chybí silná střední vrstva, která byla vždy jádrem češství !
Roste počet programových ne voličů nebo potenciálních sympatizantů s radikální levicí a pravicí. Na předním místě je část mladé generace. Krajně nacionalistický kolektivismus využil uprázdněného prostoru po rozpadu nekomerčních aktivit pro volný čas mládeže, její přirozené touhy po generačním seskupování a solidaritě zájmů a přináležitosti jejích sklonů k entuziasmu a jednoduše přímočarému radikalismu ! Důležitou a specifickou příčinou nárůstu členů a sympatizantů krajní pravice byl i problematický postoj českých etablovaných elit k české identitě a národní otázce. Vize Evropské unie je idealizovaná jako zájmově nekonfliktní civilizační ráj čistoty a dokonalosti. Obavy ze ztráty identity v kombinaci s možným sociálním znejistěním vedou k agresivitě.
V 90. letech byly tak znejistěny i samotné pojmy české státnosti a národa jako pozitivní hodnoty. Stoupenci vstupu ČR do EU mezi českými občany nedosáhli ani nadpoloviční většiny. Občanská veřejnost má často pasivní vyčkávací pozici. U mladších generací se vytrácí znalost českých dějin. Česká kultura i jazyk jako prioritní znak české identity byly odsunuty v 90. letech mimo pozornost. Podpora státu české kultuře není srovnatelná se zahraničím. Avantgardou českého postkomunismu se stala masová amerikanizovaná komerční pakultura. Nepodařilo se prosadit zákon na ochranu češtiny před sílícími globalizačními jevy. Českou veřejnost ke krajní pravici mohou přiklánět i nekvalifikované fundamentálně předpojaté soudy vinící Čechy z nenávistné xenofobie. V transformačním procesu 90. let se nevytvořil český kapitál schopný mezinárodní soutěže. Podíl zahraničního kapitálu je v ČR vyšší než v kterékoli členské zemi EU. Češi přestávají být tvůrci produktů, ale dostávají se do postavení kvalifikované levné námezdní síly pro cizí kapitál.
Ke spektru české krajní pravice bezesporu patří Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa (SPR-RSČ). Pod vedením kontroverzního politika Miroslava Sládka byla od let 1992-1998 součástí české politické scény. V porevolučních letech byla zastoupena i v Poslanecké sněmovně Národního shromáždění. Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa se tedy nejenže stala dvakrát po sobě stranou parlamentní, ale vybudovala si i okruh stálých voličů. SPR-RSČ jich oslovovala ve volbách výrazných 8,1 %. Ve svém politickém programu prosazovali např. trest smrti. Mezi nejznámější výrok Miroslava Sládka patří: „Na svých mítincích jsem se setkal také s názory, že největším zločinem cikána je to, že se vůbec narodil“. Na druhou stranu připouštěl i existenci „dobrých Romů“, ti ale byli podle jeho výroků v menšině. SPR-RSČ se snažila spolupracovat se zahraničními politickými stranami, podařilo se ji navázat kontakt s francouzskou Front national (Jean Marie Le Pen) a ruskou Liberálně demokratickou stranou ( V. Žirinovského). Po diskreditaci autoritativního vůdce Miroslava Sládka (neprůhledné finančnictví strany, machinace s čerpáním pohonných hmot... atd.) následovala krize strany, která vyústila v letech 1998 ve volební neúspěch. Tento rozpad však neznamenal, jak by se někdo mohl domnívat,konec české pravice, ba naopak česká krajní pravice dozrála a nabyla na různorodosti. Část členské základny SPR-RSČ odešla do nově založené strany Národní demokratická jednota (NDJ), která byla následně přejmenována na Vlasteneckou republikánskou stranu (VRS), též Národně demokratickou stranu . Miroslav Sládek se zbytkem příznivců zakládá stranu s názvem Republikáni Miroslava Sládka. Poté, co se v roce 1998 dostala SPR-RSČ mimo parlamentní struktury, došlo k radikalizaci zejména její „dceřiné“ organizace Republikánská mládež (RM). Republikánskou mládež ( občanské sdružení ) v té době vedli Tomáš Kebza a Martin Zbela ( oba měli problémy se zákonem ohledně násilné činnosti extremistické povahy, aktivisté Blood & Honour ). Na konci devadesátých let se účastnila RM společných shromáždění po boku Národní aliance a Vlastenecké fronty. Část členské základny postupem času vstupovala do nejrůznějších neonacistických organizací, např. Pravá alternativa. Únor roku 2002 znamená pro RM zánik.
Teprve v druhém sledu, po překonání zakladatelských obtíží, se krajní pravice pokoušela najít a oživit svou českou historickou paměť a vybudovat vlastní historický mýtus. Rozličnými interpretacemi se jednotlivé nacionální proudy oddělují od druhých i uvnitř krajní pravice. V zásadě jde o revizionistické a tendenční zkreslování minulosti, které je v rozporu s objektivní kritickou analýzou. ( Oživena je diskuze např. o Masarykově židovském původu. ) Pracuje metodou polopravd, negací širších souvislostí nebo vyzdvihováním marginálních pramenů na úkor pramenů zásadních.17 Rataj o tomto problému napsal: „Odmítán je odkaz první republiky, myšlenky a činy T.G. Masaryka či E. Beneše. Naproti tomu je vyzdvihována až heroizována proněmecká, autoritářská, nedemokratická a vazalská druhá republika. Čeští konzervativní autoritáři a fašisté byli prý jen pod vnějším tlakem nacistů a zachraňovali to, co Hrad a levice první republikou a Mnichovem 1938 promrhaly. Nemohli se vlastně plnohodnotně projevit – jejich koncepce byla tudíž po roce 1945 zavržena českou veřejností neprávem. Po válce se demokraté, liberálové a socialisté zprofanovali svou neschopností čelit komunismu. Krajní pravice před tímto problémem za války jasnozřivě varovala. Dnešek je prý, po další diskriminaci demokratických elit vývojem po roce 1989, novou výzvou přerušené dílo dokončit.18
Na historický odkaz Národního sjednocení z let 1934, které by se dalo charakterizovat jako protiněmecké, krajně pravicové, sdružující nacionalisty z Československé národní demokracie a českých fašistických uskupení jako Národní obce fašistické, Národní ligy, udržující kontakty s Vlajkou, chce navázat Vlastenecká fronta. Vlastenecká fronta oživuje protimasarykovské vlastenectví, hlásí se k nacionálnímu radikalismu před rokem 1918. Hlásí sek odkazu spisovatele, básníka a politika Viktora Dyka, jehož výročí si pravidelně připomíná. Vedle téměř nedotknutelného V. Dyka ostatně sympatizuje i s prvorepublikovou Vlajkou19 vůbec. Navazuje na vlajkařské požadavky: stavovské demokracie, panslavismu a antisemitismu. Další oblíbenou historickou osobností je český fašista Radola Gajda20, kterého se podobně jako celý prvorepublikový fašismus snaží mravně očistit.
Vlastenecká fronta hlásá ekonomický nacionalismus („cizí nechceme, vlastní nedáme“). Vystupuje proti rasově smíšeným svazkům. Odmítá neoliberální globalizaci, válku v Iráku a vstup České republiky do EU a NATO. „Ekonomické aspekty: vstup do EU by vedl k podstatnému vzrůstu tlaku na zemědělství, textilní, hutní i ostatní průmysl, bankovnictví atd., a tedy k dalšímu nekontrolovatelnému růstu nezaměstnanosti, krachu mnoha podniků a k neodvratnému růstu cenové hladiny na úroveň stávajících členských států. Toto by v souladu s nezaměstnaností a nižší produktivitou práce v České republice znamenalo snížení životní úrovně obyvatelstva.“21 V polovině devadesátých let se, především v důsledku nečinnosti okruhu lidí kolem předsedy Fidlera, z Vlastenecké fronty odštěpilo tzv. Hnutí národního sjednocení. V roce 1998 nahradil neschopného Fidlera ve vedení Miroslav Knapovský. Za jeho předsednictví se Vlastenecká fronta distancovala od neonacistů a zařadila se mezi nejvýznamnější protiněmecky orientované nacionalistické organizace v ČR. ( V roce 2000 ho vystřídal Jan Skácel, bývalý místopředseda Národně demokratické strany. ) Vlastenecká fronta se od roku 1998 snaží být hlavní silou v rámci integračních tendencí roztříštěné české ultra pravice. Odtrhnu vší se Hnutí národního sjednocení navazuje na kontinuitu s někdejšími českými katolickými fašisty. Kritizuje nacismus, A. Hitlera považuje jako součást světového židovského spiknutí. Hlásí se k fašistům stavovského typu ( B. Mussollini ) a ke klerikálnímu fašismu ( F. Franco, E. Dollfuss ). VF spolupracuje s Akcí národní obnovy (A.N.O.). Hlavní heslo A.N.O. je Bůh, Vlast, Rodina. Akci národní obnovy lze charakterizovat jako organizaci ultra konzervativní, katolickou, se silnými nacionalistickými sklony. Lze předpokládat, že se snaží navázat na prvorepublikovou klerofašistickou Akci národní obrody Karla Domina. Program je výrazně proti levicový, proti evropský, protiateistický a proti liberální. Na svých internetových stránkách kritizují polistopadový vývoj ČR: „Jedenáctiletá zkušenost s vládou postkomunistického establishmentu nám dovoluje se vší vážností konstatovat, že mezi parlamentními stranami neexistuje síla, která by věrohodným způsobem hájila zájmy našeho národa. Velké politické strany, bez ohledu na proklamovanou orientaci, úspěšně konzervují v naší společnosti marxistické jedy, často za vydatné podpory bruselských euro socialistů.“ 22A.N.O. se na sebe snaží upozornit různými manifestacemi. Manifestační akce jsou vedeny v duchu návratu k tradičním křesťanským hodnotám. Protestují vůči drogám, pokusům o uzákonění tzv. registrovaného partnerství, pornografii, prostituci atd.
O existenci českého fašismu a na něj navazujícího neofašismu není sporu, u českého nacismu situace už tak jednoznačná není a vede k častým diskuzím.. Český nacismus existoval již za dob protektorátu společně s fašismem, nevznikl však z domácích kořenů, ale byl mezi české obyvatelstvo infiltrován německými nacisty.
„Český nacismus v protektorátě se, na rozdíl od iluze a ambiciózních snů českých fašistů o národoveckém partnerství s nacisty, konzervativní Háchovské podřízenosti a loajalitě k nacistům, hledající výslužku v tolerování české národní a kulturní autonomie, úplně oprostil od české jazykové, kulturní a územní identity. Znamenal totální podřízení německé nové Evropě, v jejíchž prostorách měla také loajální a rasově vyhovující část Čechů nalézt novou vlast. Nacistické evropanství, z něhož byla vypreparována česká identita, šířily vedle části bývalých českých fašistů, zvláště vlajkařů, osobnosti, které si němečtí nacisté nevybrali z předválečné české nacionální pravice, ale z liberální hradní fronty ( Emanuel Moravec ) nebo od bývalých komunistů ( Emanuel Vajtauer, Karel Lažnovský a František Mikuláš Mlčoch aj.). Český nacismus česká společnost nepřijala.“23
V České republice navazuje na okrajové tradice českého pronacistického aktivismu jedna základní formace, Národní odpor ( někdy se můžeme setkat i s termínem Národní odpor Praha ). Národní aliance, která patřila též mezi významné české neonacistické organizace, již neexistuje. Pro tyto neonacistické organizace je typické, že při svých aktivitách kooperují s dalšími neonacistickými organizacemi, a to především z USA, Německa a Velké Británie. K výměně informací slouží různé informační techniky, nejvyužívanější je internet. Árijská rasa je i nadále předmětem úcty, ale tím hlavním pojítkem pro tyto organizace je boj za bílou evropskou rasu.
V březnu 2001 vznikl z fúze tří frakcí Vlastenecké republikánské strany, Národní aliance a Národního odporu – Národně sociální blok , který však právně nikdy neexistoval, po zamítavém stanovisku Ministerstva vnitra. Vzniká tedy nový pravicový subjekt pod názvem Pravá alternativa.
Národní odpor prosazuje ideál pangermánské a nacistické Evropy. V rámci revize českých dějin usiluje o pojetí Česko-německých vztahů, které spočívají v totální podřízenosti českého národa vůči národu německému. Vychází přitom ze dvou zdrojů a stereotypů, sudetoněmeckého a rakouského nacionalismu. Čeští neonacisté podobně jako neonacisté z jiných zemí popírají holocaust, odsuzují Norimberské procesy a oceňují činy Adolfa Hitlera. Při popírání holocaustu se odkazují například na profesora Roberta Faurissona, který prohlásil v Rádiu Evropa 1 dne 16. prosince 1980: “Domnělé plynové komory a domnělé vyhlazování Židů vytvářejí ojedinělou historickou lež, která dala podnět k obrovskému politicko-finančnímu podvodu, z něhož těží především izraelský stát a sionismus, zatímco největší obětí je německý lid (s výjimkou svých současných vládců) a palestinský národ.”24 Čeští neonacisté mimo jiné podporují požadavky sudetských Němců na jejich odškodnění. Po volebním neúspěchu Pravé alternativy se toto účelové uskupení rozpadlo. Nejdříve se odloučil Národní odpor, později Vlastenecká republikánská strana, která neuspěla se snahou o denacifikaci PA. Většina členů Vlastenecké republikánské strany po neúspěchu PA vstupuje do Národně demokratické strany ( jejíž vznik se datuje do roku 1991 ).Národně demokratická strana se hlásí k návaznosti na politický program strany národně demokratické ( Rašín, Kramář ) a Národní strany staročeské ( Rieger, Palacký ) z roku 1848.NDS hlásá v návaznosti na tyto strany protiněmecký nacionalismus. Z novodobých témat požaduje vystoupení ČR z NATO a EU. Dále požaduje například zpřísnění azylového zákona.
Vlastenecká liga se dá označit jako konzervativní kališnická organizace, odmítající biologický rasismus, nacismus, fašismus, levicová hnutí a katolický fundamentalismus.
|
|
